Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sexuální obtěžování, aneb odmítám být obětí

14. 11. 2017 14:51:21
Bylo to v pátek ráno, v Damašku je tou dobou klid, jelikož je víkend. Jako obvykle jsem vyšla ze svého pronajatého bytu ve čtvrti Muhážerín a zamířila jsem ke stanovišti mikrobusů.

Ani jsem si ho nevšimla. Stál opřen o auto, asi 18letý. Až když jsem se příblížila, zjistila jsem, že má ruku v rozkroku, a jak jsem ho míjela, řekl mi arabsky: "Poď sem!" A tak jsem se k němu otočila a v syrské arabštině spusila spršku nadávek. Ten výraz v jeho očích nezapomenu - čistá hrůza z toho, že někdo slyší, jak mu nadávám do prasáků. Rozběhl se směrem do úzké ulice, načež jsem se já rozběhla za ním. Jak jsem si tehdy přála, aby byl v ulicích alespoň jeden, jediný člověk, který by byl toho svědkem! Nicméně pátek ráno to bylo docela nereálné, čehož mladý nadrženec také využil. Ale pouze jednou. Už nikdy jsem ho nepotkala.

Střih, o pět let později, ve Fesu. Jdu dolu medínou, tichou uličkou, je letní odpoledne. V místě, kde se ulička lomí, sedí mladý kluk. Nevěnuji mu pozornost, ale jen do té chvíle, co spatřím v jeho rukou pohlavní úd. "Co to děláš, ty spratku nevychovanej?", spustím pro změnu v dialektu marocké arabštiny. A zase doufám, že cestou, jak za ním vystrašeným utíkám, potkám alespoň jednoho svědka. Zase nikdo. Kluk mizí někde mezi domy, snad si stihnul úd alespoň zandat do kalhot.

Když se poprvé objevila kampaň #metoo, říkala jsem si, že se mě to netýká - mne přece nikdo nikdy neobtěžoval. Na tyto dva mladíky, ale i zhruba pět dalších případů, kdy můj zrak nechtěně spočinul na naprosto cizím mužském přirození, jsem dávno zapoměla. Tak, jak jsem zapoměla na všechno to pohvizdování, nabídky k sexu, ruky egyptských kolegů na mých ramenou, smyslné olizování rtů před mým zrakem, šahání si do kalhot s pohledem na mě, snahy navázat rozhovor stylem: "ty máš ale zadek!" a další instance, které snad spadají do kategorie sexuálního obtěžování. Jediné, co si vybavuji, je týpek z před asi dvaceti minuty a jeho smyslné olizování se u stolu naproti mému zatímco já si pochutnávám na italském salátu v mé oblíbené kafeterii v centru Fesu. Chvilku jsem dělala, že ho nevnímám, ale pak začal řachotit se židlí, kdykoliv jsem se podívala jeho směrem, až jsem mu teda věnovala pohled a dotaz "weš ahmak? (co ti hrabe?)". Pak byl klid a před chvilkou se beze slova a signálu zvedl, vlastně si ani nevybavuji, kdy přesně odešel. Šance, že si ani na tohohle krasavce za tři dny už nevzpomenu, je dosti veliká.

Po otevření českých fejsbůků zjišťuji, že jsem zase jednou "mimo". Měla bych se přece cítit jako oběť, vzpomenout si na všechny případy sexuálního obtěžování, a vypsat je s tagem #metoo, ano, i já, i mě se to stalo. Ale podobně, jako v případě fejsbůkové akce "Pray for Paris", ani teď se nezapojím, a to z několika důvodů.

Jedním z těchto důvodů je, že mi podobné "akce" připadají povrchní. Něco je v módě, a stádo, aby bylo "in", poslušně šoupe nohama. Kdo nešoupe, jako Mirka Spáčilová ve svém nedávném článku, jde na pomyšlenou gilotinu. Jednu takovou jsem našla na fejsbůkovém profilu Silvie Lauder, u které se rozvinula velice rozsáhlá diskuse o tom, jak Mirku Spáčilovou trápí, že jí nikdo neobtěžuje, a dalších podtématech. Byla jsem za mrchu, co si nepřečetla, jak vysoký a objemný je Weinstein jako muž a jak neznám detaily případů, ale ani občanský zákoník, který prý sankcionuje určité druhy sexuálního chování (mimo násilí).

Dalším důvodem, a to mnohem závažnějším, než je stádovitost, je můj naprostý odpor ke stěžování si, fňukání, brečení, vydávání se za oběť a žebronění o soucit. Tohle mi je z duše odporné a bohužel takto vnímám já pohled Silvie Lauder na danou problematiku, kterou komentovala i v DVTV, rozhlasu a několika článcích v Respektu (a třeba i jiných mediích). S paní Lauder jsme si v diskusi řekly leccos a šlo spíše o škádlení o ničem, ale tento bod, ta viktimizace, mi fakt osobně a bytostně vadí.

Ne, žena NENÍ objektem, a nezaslouží si svým oblečením, červenou rtěnkou, nebo čímkoliv jiným, aby jí chlap jakkoliv ponižoval, obtěžoval nebo znevažoval. Ale je žena OPRAVDU tak nemohoucí, že o sexuálních návrzích z před 20 let mluví nyní? Nejde o to, že tyto "konfese" připadají Spáčilové, Staňkovi a řadě jiným, včetně mne, za určitý kalkul - jde o to, že za fňukáním z pozice úbohé oběti neznevažujeme opravdové utrpení skutečných obětí konkrétního sexuálního (a jiného) násilí. Najednou jsme všechny chudinky, co se na ně v minulosti chlap nepěkně (nebo až moc pěkně) podíval, dotknul nebo jinak projevil. Takže jsme vlastně tím objektem bez vlastního mozku a vůle, který nemůže jinak, než se nechat zneužívat? Už jenom samotná myšlenka tohoto druhu mi je odporná.

Další, a poslední problém, který s náhledem paní Lauder a zastánci kampaně #metoo je přesně to, co vyjádřil pan Staněk - je sexuálním predátorem, co taky jiného by mohl jako bílý dospělý muž, jenž nesdílí názory paní Lauder, být. Kampaní #metoo totiž chybí jedná zásadní věc - neadresuje ty, jež jsou původci problému, jenom sdílí anonymní příběhy žen, které se cítí být obětmi mužů, jež snad ani neví, že jsou agresoři. Kde je v této kampani muž, a jak se má teda vyznat v tom, co ještě jo a co už ne?

Silvii Lauder jsem svůj způsob "boje" proti téměř dennímu obtěžování tady ve Fesu popsala, když se mě ptala, jak bych teda já reagovala. No právě, já bych reagovala - tak jak jsem už popsala - na místě, jasně a zřetelně. Já totiž, milá paní Lauder, nejsem a ani nehodlám být obětí, věcí, chudinkou. Možná mě to naučil Blízký Východ a Afrika, možná je to prostě ve mně. Ale své dcery budu také nabádat k tomu, aby "obtěžovače" konfrontovaly na místě a přímo, namísto toho, aby se svěřovaly fejsbůku a nesly si to jako trauma. Ostuda je totiž výhradně na straně těch nedospělých jedinců, kteří se nenaučili, jak se k ženám mají chovat. A bude jim to procházet tak dlouho, jak dlouho o tom budou dámy psát anonymně na fejsbůku a nepostaví se problému čelem.

Myslím, že ženy už toho zvládly v historii hodně. Hodně! A zejména ty, které se pasují do role feministek, by nebyly v historii nic dokázaly, kdyby se byly ztotožnily s mentalitou utlačené oběti.

"Můj" olizovač rtů z otázky "hrabe ti?" velice dobře pochopil, o co jde. Takových olizovačů, jsou ve Fesu mraky, a určitě je jich hodně i v ČR. Ale pak jsou hordy slušných chlapů, kteří nyní neví, jak teda mají vůbec se ženou mluvit, aby to neoznačila za obtěžování? Věřím, že nastavení pravidel je v rukou každé ženy. Ovšem až se přestane považovat za oběť.

Hlasujte ve finále Blogera roku

Autor: Katarína Maruškinová | úterý 14.11.2017 14:51 | karma článku: 37.06 | přečteno: 2518x


Další články blogera

Katarína Maruškinová

Hrozí Maroku Arabské jaro?

Nedávný článek IDNESU na téma Maroka a jeho současné situace mě nadzvedl ze židle kvůli tomu, že ho pokládám za nanejvýš zavádějící.

2.8.2017 v 18:15 | Karma článku: 27.73 | Přečteno: 2327 | Diskuse

Katarína Maruškinová

Únorové islamofobní taškařice

"Vojnu na vás", říkala mne a sestřenicím babička, když jsme nechtěly jíst, co k obědu navařila. Tak často si na tuto "výhrůžku" vzpomenu, když čtu nebo sleduji, co se v Čechách děje. Nudu a šedost vystřídaly občanské aktivity ...

8.2.2016 v 20:46 | Karma článku: 15.10 | Přečteno: 1677 | Diskuse

Katarína Maruškinová

K čemu všemu lze v Česku použít islám aneb muslimští muži, pozor ...

Ten zvláštní a jedinečný přístup Čechů k islámu sleduji již několik let. Nemyslím teď pouze islamofobii, ale také přehnanou zapálenost pro věc islámu v prvních dnech a měsících vztahu s černookým Ahmedem ...

29.1.2016 v 17:29 | Karma článku: 17.17 | Přečteno: 2447 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Alena Kulhavá

Chcete si přečíst nějaké zázraky? Otvíráte správný článek

Synchronicity působí nejčastěji ve chvíli, kdy má člověk projít zásadní transformací vědomí. Mohou být krásné i bolestivé. Ale až tak neuvěřitelné? Mě to připadá dost kouzelné...

20.4.2018 v 23:31 | Karma článku: 5.17 | Přečteno: 95 |

Karel Trčálek

Není letecký převoz ostatků kardinála Berana prvotřídní rozežranost?

Tak malá rakev a tak velké letadlo? Zatímco si duše kardinála Berana hoví v nebi, my si tady zamořujeme vzduch spalinami leteckých motorů kvůli několika kostem. Diví se někdo, že jde tento svět do kytek?

20.4.2018 v 18:54 | Karma článku: 17.57 | Přečteno: 880 | Diskuse

Emrich Sonnek

Otevřený dopis poskytovateli mobilní aplikace Steps

Nepříliš vážený poskytovateli zdánlivě užitečné aplikace, je od tebe sice hezké, že mi bezplatně nabízíš krokoměr v mém mobilním telefonu, ale od chvíle, kdy jsem jej začal zkoušet, už vím, že tvé počínání není tak úplně nezištné.

20.4.2018 v 15:45 | Karma článku: 13.13 | Přečteno: 335 | Diskuse

Zdeňka Ortová

No nazdar, děti neumí zacházet s knihami a pletou si je s tablety

Skutečnost, že knihy nemají dotykový displej a nedá se z nich připojit k internetu, je v dětských očích jejich velký hendikep.

20.4.2018 v 14:07 | Karma článku: 21.95 | Přečteno: 543 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Pozor, ňoumové a překážeči, pizza jede…!!!

... a jede opravdu fofrem. Člověk se neubrání myšlenkám, jestli je tomu tak z důvodu, aby pizza na palubě malého prdítka nevystydla, nebo...

20.4.2018 v 13:52 | Karma článku: 16.88 | Přečteno: 579 | Diskuse
Počet článků 135 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2515

Vyznáním křesťanka, národností Slovenka a profesním zaměřením orientalistka.

Přináším jiný pohled na Araby a muslimy, než naleznete v mainstreamových médiích nebo u lidí, kteří nemají s tímto světem žádnou praktickou zkušenost. Po patnácti letech práce a studia v Blízkovýchodních zemích si to snad i můžu dovolit :-). 

 





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.